Jak jsem poprvé uviděl moře. Jak jsem našel CESTU.

Jmenuji se Miloš a je mi 51 let. Když moji rodiče zemřeli, zůstal jsem sám se svými dvěma bratry, o které jsem se musel starat. Byli sice už dospělí, ale oba nemocní a s mentálním postižením. Asi před rokem jeden z mých bratrů zemřel. Já a můj bratr Jirka jsme prošli dost těžkým obdobím, kdy jsme neměli ani kde bydlet a lidé se k nám chovali moc špatně. I když jsme měli oba důchod, tak se často stávalo, že jme neměli ani co jíst. Vždycky se totiž našel někdo, kdo nám všechny peníze vzal.

Dnes bydlíme v bytě jednoho zařízení pro důchodce , které je tady přímo v Náchodě. Máme oba přidělenou opatrovnici, která nám pomáhá. Naše situace se hodně zlepšila. Je ale pravda, že celý den věnuji péči o Jirku a jsem často moc unavený. Přál bych si chodit do práce a mít kamarády a i nějakou hodnou přítelkyni. Ještě nedávno jsem si myslel, že tohle nikdy nebudu mít, až jsem se jednoho dne seznámil s lidmi z náchodského stacionáře CESTA. Vzali nás oba mezi sebe a co víc, nabídli mi, že s nimi můžu jet na ozdravný pobyt k moři.

Můžu říci , že nic krásnějšího jsem nikdy neviděl. Netušil jsem, že moře je tak úžasná věc, tak modrá, tak čistá a obrovská. Byla to láska na první pohled a já si moc přál, abych tam mohl zůstat. Ale to nešlo. Mám totiž doma Jirku, kterého za čas pustí z nemocnice a on mě bude zase moc potřebovat. Co mi ale zůstalo jsou vzpomínky a hlavně dobří lidé, na které se můžu kdykoli obrátit. Možná se mi jednou splní i to, že budu mít nějakou práci. Třeba v zahradnictví, protože já rostlinám moc dobře rozumím. A možná se jednou seznámím i s hodnou paní, která bude krásná jako moře.